Město Přerov

Miroslav Komínek už v poměrně mladém věku překonal všechny ceny, které mohl za dárcovství získat. Doma má bronzovou, stříbrnou i zlatou plaketu Jana Jánského, radost mu dělají i všechny tři kříže. Přitom ten zlatý, který je za 160 odběrů a je metou mnoha dárců, hravě překonal. A už teď pomalu aspiruje na plaketu „Dar krve – dar života“, která je odměnou za 250 odběrů krve a kvůli výjimečnosti se předává jednou za dva roky. Pokud nenastanou žádné problémy, mohl by tu nejcennější plaketu získat zhruba do tří let. Patří totiž k dárcům, kteří si potrpí na pravidelnost.

„Krev jsem začal darovat, když mi bylo devatenáct let. Původně jsem chodil asi pětkrát do roka, ale vzhledem k tomu, že mám univerzální „nulku“, tak byly žádány i moje krevní destičky a plazma. Proto si teď nechávám odebírat krev dvakrát do měsíce,“ řekl Miroslav Komínek.  Poprvé šel v roce 1996 na transfúzní stanici s kamarádem, který už měl zkušenost s dárcovstvím.  Sám říká, že ze začátku ho vedla spíše zvědavost, ale samozřejmě i vědomí, že jeho krev může zachránit život. Plně si ale nutnost darovat krev uvědomil ve chvíli, kdy začal pracovat u městské policie a na vlastní oči viděl, kolik situací může vést k nutnosti přijmout cizí krev. Není však jediným strážníkem, který dochází na transfúzní stanici a má za sebou rekordní počet odběrů. „Ze čtyřiapadesáti našich strážníků jich daruje pravidelně krev patnáct. Jeden z nich už má na svém kontě 110 odběrů,“ prozradil ředitel Městské policie Přerov Omar Teriaki.

Podle ředitelky Českého červeného kříže Přerov Evy Mezírkové Barešové je 180 odběrů v necelých jednačtyřiceti letech úspěch hodný pochvaly, byť se počty oceňovaných v poslední době navyšují. „Plnou krev může člověk darovat zhruba čtyřikrát do roka, kdežto plazmu asi co tři týdny. Dárců, kteří dovršili 160 odběrů, evidujeme ročně v průměru deset, počet se zvyšuje – a to právě vlivem odběru plazmy. Samozřejmě, že je takovýto počet odběrů velmi záslužný,“ konstatovala Eva Mezírková Barešová.

Foto: Miroslav Komínek dostal od primátora Vladimíra Puchalského hodinky – jako poděkování za to, že opakovaně daruje tu nejcennější tekutinu.