Město Přerov

Město Přerov a jeho nejbližší okolí leží v nivě řeky Bečvy v místě, kde se Moravská brána rozšiřuje a plynule přechází do širokého Hornomoravského úvalu podél toku řeky Moravy - do úrodné Hané. I Moravská brána samotná je ve skutečnosti úval, který vede od Ostravské pánve směrem na Přerov. Východní stranu lemují Moravskoslezské Beskydy, severozápadní stranu podhůří Nízkého Jeseníku a Oderské vrchy.

Krajina v okolí Moravské brány, jak ji známe dnes, je výsledkem dlouhodobého geologického vývoje trvajícího více než 350 milionů let. Za svou dnešní podobu a pestrost vděčí především pozici na hranici mezi evropsky významnými geograficko-geologickými celky Českým masivem a Karpatami. Tato poloha ji činí zajímavou nejen z hlediska geomorfologického, ale i prolínáním rostlinných a živočišných druhů obou celků.

Svědkem hercynského vrásnění, které stálo u zrodu Českého masivu, jsou v okolí Moravské brány horniny prvohorního stáří. Na dnešní zemský povrch vystupují v podobě zarovnaných, navzájem izolovaných a více či méně morfologicky výrazných ker, jež jsou od sebe odděleny hlubokými zlomy. Jedná se o kru Maleníku, Oderských vrchů a Tršické pahorkatiny. Horniny z období třetihor jsou naopak svědkem alpínského vrásnění, jež způsobilo vznik karpatského horského oblouku. Moravská brána vznikla v mladších třetihorách (asi před 17 miliony lety) poklesem jedné z ker na východním okraji Českého masivu pod úroveň hladiny světového oceánu a zalitím takto vzniklé příkopové propadliny okrajovým mořem. Sníženinu proto vyplňují vesměs nezpevněné usazené horniny miocénního moře. Závěr alpínského vrásnění, současný s ústupem moře, je spjat s nasunutím nejmladších karpatských příkrovů, které tvoří stavbu Kelčské pahorkatiny. Pokryv tvoří různé typy hlín a půd, štěrkopísčité náplavy řek, místy i sprašové návěje. Jejich vznik je spjat se starším obdobím čtvrtohor - pleistocénem.

Orientace Moravské brány a zhoršená průchodnost okolním terénem jí předurčila významnou historickou funkci dopravní tepny. Odjakživa spojovala oblast Baltského moře se Středozemím a oblast Atlantiku s východním Černomořím. Staří kronikáři ji latinsky nazývali Porta Moravica. Je to prastará obchodní i vojenská cesta mezi východem a západem i severem a jihem, kolem níž se postupně rozvíjelo osídlení. První osadníci vyklučovali lesy na říčních březích a zakládali zde osady již v době kamenné, ve středověku vznikala první města, založen byl hrad Helfštýn.

Tvář krajiny a nivy Bečvy v minulosti formovaly především typické pravidelné jarní a letní záplavy. Řeka tekla přirozeným korytem s dynamicky se měnícím systémem břehových nátrží a říčních štěrko-pískových náplav. Navíc řeka nesmírně významnou měrou přispívala k hydrologické rovnováze krajiny. Říční niva byla rájem nezměrného množství živočichů a rostlin. Na horním, středním i dolním toku této velmi dynamické řeky se střídaly všechny typy nivních a říčních biotopů, jenž jsou projevem nejen poklidné činnosti toku, ale i jeho dravé síly v době vysokých vodních stavů. Jsou to především mrtvá a slepá ramena na různém stupni zarůstání, podmáčené nivní louky, různé typy lužního lesa, bohaté břehové porosty, říční meandry a náplavy, břehové nátrže. Všechny tyto biotopy obývají vzácné druhy savců, ptáků, hmyzu, ryb, obojživelníků, měkkýšů a plazů. Rostou v nich kriticky ohrožené mokřadní a vodní rostliny. Spolu s běžnými živočišnými a rostlinnými druhy se vyznačovaly neobyčejně vysokou druhovou pestrostí.

Dalším vývojem však byla tato rovnováha v nivě nevratně změněna.V letech 1893-1903 proběhla první etapa regulačních prací na Bečvě po celé její délce, přičemž došlo k vyrovnání směru toku, likvidaci meandrů a svedení řeky do jednoho zahloubeného koryta, vyrovnání spádu dna a k úpravě přítoků. Následné úpravy byly prováděny i v letech 1904-1933. Dnes již víme, že zdaleka ne všechny regulační stavby byly pro naši krajinu přínosem. Regulace řeky, jejíž délka se tak výrazně zkrátila, byla tehdy považována za nezbytnou podmínku povznesení zemědělství. Již v projektu z konce 19. stol. se uvádí jako příčina velkých záplav devastace lesů v horských a podhorských oblastech Jeseníků a Beskyd, eroze půdy, zanášení vodních toků a nedostatečná kapacita jezů. Navrhuje se zde zalesnění holých strání, zachycení vody v malých retenčních nádržích, k čemuž dodnes nedošlo v potřebném rozsahu.

Nemalou měrou se na změnách krajiny podepsalo zemědělství, zejména potom „socialistická zemědělská velkovýroba“. Podstatně se změnilo rozmístění zemědělských ploch i kvalita půdy samotné. Typický je úbytek mezí, přirozených předělů, úpravy malých vodních toků a likvidace jejich niv. Naopak lze sledovat nadměrné zvětšování velikosti jednotlivých honů a intenzifikaci zemědělské výroby. Z původně rozsáhlých luk schopných zadržovat vodu se stala orná půda. I malé vodoteče byly napřímeny, opevněny a zahloubeny a mnohé z nich zatrubněny, což jen urychlilo odtok vody. Výsledkem je rychlý odtok vody z velkých ploch a rychlá mineralizace nivních půd, což je spojené s velkou erozí půdy, odnosem živin a následným zhoršením kvality vody a zvýšením rizika povodní.

Významným způsobem do krajiny Moravské brány a jejího vzhledu zasáhl a zasahuje ekonomický rozvoj regionu. Stále roste význam tohoto území jako dopravní tepny, což si vyžádalo, vyžaduje a zřejmě bude i dále vyžadovat řadu staveb dopravní infrastruktury. Rozvoj průmyslové výroby a osídlení a služeb s tím spojených přináší stále se zvyšující požadavky na stavební plochy spolu s plochami a zařízeními technické infrastruktury.

Uvedeným vývojem se krajina Moravské brány postupně přetvořila v pozměněnou krajinu „kulturní“ se všemi jejími kladnými i zápornými stránkami. Přesto všechno stále žijeme v krajině, která má svoje kouzlo, a každý člověk zde může najít ten „svůj“ kout. Je však povinností člověka, který si říká „kulturní“, o krajinu pečovat, tj. chránit v ní vše cenné a snažit se obnovit to, co dosud není nevratně zničeno a ještě obnovit lze. To platí stejnou měrou jak o přírodních hodnotách, tak o památkách kulturního dědictví.

Další informace:  Městský park Michalov