Město Přerov

Stanislav Krátký

(17. 9. 1914 - 14. 11. 2001)

Především uznávaný portrétista, ale také mistr krajinářské tvorby. Zejména v portrétech uplatňoval působivý dotyk barvy a světla, jímž vytvářel tolik osobitou atmosféru obrazu. Společně s ojedinělým ovládnutím výtvarné zkratky, kdy při zdůraznění podstatných rysů zcela vypouštěl nepodstatné detaily, se stal díky svému smyslu pro skutečnost mistrem štětce, který kromě podobizny na plátně dokonale dokázal vyjádřit i povahu modelu. Taková jsou díla Stanislava Krátkého, jehož desáté výročí úmrtí si připomeneme letos na podzim.

Nejen díla Stanislava Krátkého, ale i jeho staršího bratra Josefa budou až do 5. června zdobit Galerii města Přerova. Přestože byli Stanislav a Josef Krátcí sourozenci, osud jim zvolil naprosto jiné životní i umělecké cesty. Stanislav Krátký, poslední ze šestnácti dětí, se narodil, žil a do smrti tvořil v rodných Vinarech. Kromě nesporného vrozeného talentu jeho tvorbu předurčil také o 13 let starší bratr, ale i ctižádostiví rodiče, kteří navzdory těžkému venkovskému životu na přelomu 19. a 20. století velmi bedlivě dbali na vzdělání svých dětí a podporovali je v jejich nadání. A tak když mladý Stanislav udivoval svým talentem ve škole i v rodině, zavedla jej maminka na doporučení učitele k přerovskému malíři Augustinu Mervartovi, aby posoudil jeho výtvarné nadání. Ten po zhlédnutí prací mladého chlapce ihned odeslal do soukromé malířské školy Františka Hoplíčka v Olomouci, kde se hoch natolik zdokonalil a osvědčil, že po něm mistr nepožadoval ani obvyklé školné. V devatenácti letech pak v odborném vzdělávání pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Loukoty a V. Nechleby. Po jejím absolvování na počátku druhé světové války se vrátil do rodných Vinar.

A právě s rodným krajem byla celá pozdější umělcova tvorba úzce spjata. Dětství prožité na venkově, detailní znalost obyčejného života na Hané, vztah k prostředí, lidem a domovu - to vše poznamenalo a předznamenalo umělcovu životní tvorbu. Přestože prošel mnoha tvůrčími obdobími, všechna jeho díla nesou jeden nezaměnitelný rukopis - svědčí o jednom štětci a jako celek dávají odpověď na to, jak umělec vidí svět kolem sebe. Není proto příliš propastný rozdíl mezi jeho tvorbou krajinářskou, portrétovou či malbou květinových zátiší - jeho obrazy jsou nejen příbuzné technikou, ale sálá z nich i neskutečný fyzický potenciál umělce a energie, kterou do nich investoval.

„Celé mládí vidím tatínka, jak brzy ráno nasedá do svého malého autíčka, vyjíždí do plenéru a hledá vhodné světlo. Nejraději maloval krajinu v klidu, za ranního probouzení, tak, aby už kolem osmé skončil. Pak přijel domů, šel do ateliéru a stál osm hodin u stojanu s paletou v ruce. Neustále své rozpracované obrazy sledoval, hodnotil, upravoval. Čistil paletu, štětce, chystal barvy, plátna, lepenky. A pokračoval následný den opět v terénu. Žádné malby podle fotografií, podle náčrtů. Byl posledním z poctivých malířů,“ vzpomíná na svého otce jeho dcera Milada Běhalová - Krátká, jejíž malá vlastní ukázka tvorby je do výstavy Vinarští rodáci také zakomponována.

První samostatnou výstavu umělec uspořádal v roce 1943 v Olomouci, poté svá díla prezentoval na desítkách dalších expozic v tuzemsku i zahraničí. Účastnil se výstav Svazu českých výtvarných umělců v Hodoníně, Olomouci, Přerově, Brně či Ostravě, obesílal proslulé Zlínské salony, členské výstavy BLOKu, celostátní výstavy Výtvarná úroda v Praze (1951) a vystavoval v Jízdárně Pražského hradu (1953 a 1955). Jako jediný z Olomoucka měl svá díla rovněž na expozici Deset let československého výtvarného umění v Praze, obrazy prezentoval i na výstavách v Německu, Londýně či ve Volgogradě. Samostatně vystavoval v Litovli, Olomouci, Přerově a Prostějově. Obrazová díla Stanislava Krátkého najdeme ve sbírkách ministerstva školství a ministerstva kultury, v Národní galerii v Praze, v Galeriích výtvarných umělců v Olomouci nebo ve Zlíně a v Muzeu Komenského v Přerově.

Na výstavě můžete zhlédnout tři umělcovy vlastní podobizny, osmnáct portrétů, sedm krajin a pětici zátiší. Všechny jeho obrazy, ať již malované olejem, temperou či akvarelem, jsou plné světla a pozitivní energie. Září barvami, odráží klid a poezii venkova, něhu a laskavost autora i krásu bytí, která z nich až nakažlivě vyzařuje.