Město Přerov

Na své poddané v Lověšicích byl velmi přísný rod Zoubků ze Zdětína. Byl to Jan Bohuslav Zoubek (1563 – 1583), který vyžadoval mnoho nepovinných robot. V roce 1580 jej lověšičtí poddaní prosí, aby je tak neutiskoval. Tato prosba však nebyla vyslyšena a proto se obrací o pomoc k olomouckému biskupovi Stanislavu Pavlovskému. Ten napsal Janu Bohuslavovi dopis, ve kterém ho žádal, aby byl na poddané mírnější. Tato žádost nebyla rovněž vyslyšena, protože biskup byl Janu Bohuslavovi zavázán, když si od něj půjčil 310 zlatých na svoji cestu do Říma. Poddaní z Lověšic se obrátili se stížností na manský soud v Kroměříži. Po vyslyšení svědků vynesl soud po první adventní neděli roku 1600 své rozhodnutí, kterým stížnost lověšických zamítl a potvrdil vyžadované roboty:

• předně pánu každoročně víno, kdyby se koli koupilo přivést je, po čemkoli by ode pána máz sazeno bylo vyšenkovati a do důchodu za ně peníze odvést – totiž 6 věder
• týž povinni k palivu dříví každoročně sedlák s dvěma potahy po 2 fůrách a sedlák s jedním potahem po 1 fůře odtud by se koupilo přivésti
• týž povinni k stavění tvrze z dolního dvorce dříví, desky, šindel, kamení, vápno, cihly spolu s moštěnskými přivážeti
• týž povinni louku – slove Rybníček – u mlýna Záhatského ležící posíci, shrabati a do kopek složiti
• více louku – slove Okopanou – povinni posíci, shrabati a do kopek složiti, při tom pán povinen jim 1 oběd dáti

Nejkrutějším z rodu Zoubků však byla paní Salomena Zoubková, bigotní katolička, která když sedláci nechtěli vykonávat nepovinné roboty, zavřela všechny do vězení, kde nařídila topit, až omdlévali a skoro se udusili. Její druhý muž nařídil poddaným, aby dělali došky. Když neuposlechli, zavřel je do vězení, všechny otvory nařídil ucpat tak, aby tam byla tma a tak dlouho je tam hladem trápil, až se podvolili. Manželé jezdili čtyřspřežím cestou necestou přes nejkrásnější úrodu a bičovali každého, kdo se jim postavil do cesty. Dávali mrskat poddané a neposlušné dávali na zimu do dřevěných bud a ty postavili na zamrzlou řeku Moštěnku. Z radosti i vzteku střílel z ruční pistole do oken, když projížděl obcí. Když si ženy při práci zpívaly, nařídil jim v zámecké zahradě svléci a nechal je bičovat.

V Čechách nastaly nepokoje a proto císař Leopold I. vydal 28. června 1680 robotní patent, který byl prvním pokusem o jednotnou úpravu poddanských povinností. Stanovil maximum robotních prací na 3 dny v týdnu a šlechtě zakázal zvyšovat dávky roboty. Vrchnost vydala v roce 1698 pro selský stav řád, ve kterém stanovila:

• do kostela na slovo Boží i zpověď pilně choditi
• kdo se chce ženit, oznam to vrchnosti a měj troje ohlášky
• lovení ryb v panských vodách nechati (v tuto dobu bylo v okolí Moštěnice zřízeno mnoho rybníků)
• patentů stran berně šetřiti
• trávy na panských lukách nežínati
• krčmáři dávati míru dobrou, truňku nemíšaného
• kdo úřadu (rychtář, radní) neposlechne, pokuty dá - pololáník 12 grošů, čeledín 6 grošů, chalupník 4 groše - to vše na propití
• oheň opatřiti – vyjde-li oheň, všichni s konvou a sekerami běží na pomoc
• platy řádně odváděti, roboty pečlivě konati
• lesům panským pokoj dáti
• podezřelých lidí noclehem nechovati, rychtáři oznámiti
• žádných bitek nesváděti
• každý své brázdy, neb hranic má vycházeti, aby vodou sousedům neškodil

Dne 27. ledna 1738 vyšel robotní patent Karla VI., kterým byl obnoven počet i délka robotního dne na 10 hodin s 2 hodinovou přestávkou. Robotní jízdní (s potahem) se museli dostavit na místo, kde měli robotovat o 6 hodině ranní, robotníci pěší robotovali a senoseči o žních. Ti se museli dostavit na místo, kde měli pracovat o 6 hodině ranní. Měli půl hodiny na snídani, na svačinu a 1 hodinu na oběd. Muži robotovali od 18 do 55 roků, ženy od 17 do 50 roků, děti od 13 let.

V roce 1750 byl pro olomoucké arcibiskupství vydán tzv. Čeledínský řád, který byl sepsán pannou abatyší kláštera sv. Dominika a sv. Kateřiny v Olomouci. Platil i pro lověšické poddané.

1. Kdyby kterýkoliv mladý a silný člověk nechtěl sloužiti, přísně od milostivé vrchnosti bude potrestán
2. Každý měsíc má rychtář a konšelé provést přísnou prohlídku a na nedbalé čeledíny dobrý pozor dáti. Kdyby se takový našel, má si ihned službu opatřiti, jinak bude vrchností potrestán
3. Nikdo nesmí čeládku bez vědomí a dovolení vrchnosti 24 hodin bez zaměstnání u sebe držeti pod přísným trestem
4. Závdavek dáti jest dovoleno, ale jen ve výši dvacátého dílu služby
5. Nemocní rodiče mající děti k jejich ošetřování musejí ty, které nepotřebují na službu dáti. Kdo na jiném panství sloužiti chce, musí od milostivé vrchnosti dovolení míti. Za takové povolení platí pacholek 30 krejcarů, děvečka 20 krejcarů
6. Každý sirotek je povinen pod přísným trestem se do práce dostavit
7. Čeledín má vystoupiti ze služby 27. prosince a do služby zase vstoupiti je povinen 2. ledna. Čeledín, který je jeden den dříve ze služby vystoupí nebo nastoupí, on i jeho hospodář, který by to milostivé vrchnosti nezdůvodnil, bude potrestán
8. Hospodář nesmí čeládce dříve závdavek dáti, až na sv. Martina, vždy 6 neděl před vystoupením ze služby a to pod pokutou – pololáník 8 zlatých, čtvrtláník 4 zlaté. Kdo by pokutu nemohl zaplatit, bude 14 dní pracovat v poutech. Čeládka, která dříve závdavek vezme, bude trestána vězením po 8 dní o chlebě a vodě
9. Hospodář, který čeládku již držeti nechce, aneb čeledín, který sloužiti nechce, má 6 neděl před vystoupením dáti výpověď
10. Hospodář nesmí svého pacholka, kterého do služby chce vzíti, v hospodě pod pokutou 1 zlatky častovati
11. Hospodář má svou dobrou čeládku do konce roku držeti
12. Dobré čeledi, která chce na jiném panství sloužiti, dá hospodář vysvědčení, za které zaplatí čeledín písaři 1 krejcar. Kdyby písař více žádal, musí 30 krejcarů pokuty složiti
13. Každá čeládka, pod přísným trestem musí své truhly, šaty a cokoliv má u hospodáře míti, aby neměla příčiny vycházeti a toulati se. Čeládka nesmí bez povolení hospodáře vycházeti na jarmarky, hody a svatby
14. Čeledín, který jinou čeládku ze služby a práce by sváděl, bude 3 měsíce v poutech pracovati a pak hospodáři způsobenou škodu duplikovaně nahraditi
15. Ve žně nesmí žádná čeládka pod velkým trestem do jiného kraje jíti žít, nýbrž při domě domácím náležitě pomáhati. Navštěvování přátel a známých v čas práce má se zanechati. Hospodář nemá ničeho žádnému slibovati
16. Pacholci nesmějí hospodáři poručiti, aby tu, neb jinou dívku sobě do služby vzal, s kterou by snad páchat hříchy chtěl. Hospodář nesmí připustiti, aby pacholek takové dívce něco do jídla dával. V čas práce nemají hospodáři své čeládce dovolovati pití, tanec, nebo jiné škodlivé chování. Kouření tabáku ve stodolách, domech a stájích jest každému pod trestem práce v okovech zakázáno. Kouření v poli jest dovoleno
17. Hospodáři se napomínají, aby pod trestem své čeládce nic více, ani lepší jídlo nedávali, nežli v obyčeji její. Je dovoleno jen 2x za den teplé pokrmy podávati
18. Hospodář jest povinen svou čeládku slušně a v bázni Boží držeti. Čeládka jest povinna svou práci, co se jí uloží řádně vykonati
19. Šaty místo platu čeládce dávati od hospodáře jest zakázáno. Plátno dávati jest dovoleno
20. Čeládka má na své věci dávati dobrý pozor a všechno v čistotě držeti. Na oheň a světlo pilně přihlížeti, aby se žádnému škoda nestala. Proklínání a hřešení nemá se u čeládky a hospodáře trpěti. V neděli a ve svátky mši svatou a kázání pobožně vyslyšeti
21. Hospodář jest povinen milostivé vrchnosti oznámiti, kdyby čeládka napomínání neuposlechla, aneb hříšný život zanechati nechtěla. Taková čeládka bude od milostivé vrchnosti tvrdě potrestána.
22. Poroučí a nařizuje se, aby se poddaní vždy dle královských vyšších patentů řídili

V roce 1770 přivezl do Přerova svobodný pán Petráš „zemáky“. Pro jejich používání se v obci u sedláků zvedl veliký odpor, protože je k pěstování nutila vláda a té sedláci nevěřili, protože se obávali toho, že je to na ně nastražené zlo. V obci se šířila pověst, že zemáky jsou zdraví škodlivé a že otupují rozum.

Císařovna Marie Terezie vydala 13. srpna 1775 robotní patent, kde výše a druh roboty byl stanoven jednotně bez ohledu na dosavadní obyčeje a to výhradně podle zámožnosti poddaných:

• pololáník 3 dny v týdnu se 2 potahy
• čtvrtláník 3 dny v týdnu s 1 potahem
• podruh 13 dní pěší roboty v roce

Pracovalo se:

• říjen – březen 8 hod. denně a 1 hod. odpočinku
• duben – září 12 hod. denně s 2 hod. přestávkou

V neděli a ve svátky robota nebyla. Každý si byl povinen opatřiti stravu za své peníze. Tento patent platil až do roku 1848.

Dne 1. listopadu 1781 vydal císař Josef II. patent o zrušení nevolnictví:

• poddaný mohl uzavírat manželství bez povolení vrchnosti
• poddaný se mohl svobodně stěhovat na jiné panství
• poddaný mohl dávat své děti na řemeslo bez povolení vrchnosti
• byla zrušena dvorská služba

Po zrušení nevolnictví se vytvořily předpoklady pro zrušení poddanství a nenáviděné roboty. Společenské a politické poměry se spolu s hospodářskou situací během první poloviny roku 1848 natolik zostřily, že okolí císaře Ferdinanda V. se začalo vážně zabývat poddanskými poměry. Nenáviděná robota byla na Moravě zrušena 1. července 1848 a 7. září 1848 podepsal císař Ferdinand V. zákon, který  rušil poddanství.
Občané obce na tyto zprávy reagovali tím, že se usnesli: „…aby se šlo odpoledne do hospody a aby se použil všechen truňk, co hospoda dá…“
Za zrušení těchto břemen však byla stanovena náhrada pro vrchnost.

Obec Lověšice dostala „Listinu o vyproštění obce Lověšic z ohledu nezměnitelných naturálních dávek“, kde byl jmenný seznam obyvatel a každému stanovena finanční částka za vykoupení z roboty:
Každý pololáník (50 - 80 měřic půdy, 2 páry koní, 6 krav, 4 ks mladého dobytka, 4 ks vepřového dobytka, 20 – 30 ks drůbeže) musel zaplatit 180 zlatých.
Každý čtvrtláník (30 – 50 měřic půdy, 1 pár koní, 4 krávy, 2 ks mladého dobytka, 2 ks vepřového dobytka, 10 – 15 ks drůbeže) musel zaplatit 90 zlatých, což byl celoroční výdělek.

Dne 27. června 1819 se konala v obci „Jízda králů“ o které tehdejší noviny napsaly:
Kolem páté hodiny odpolední, setkali se nešťastnou náhodou chasníci vedoucí krále z obcí Lověšice, Moštěnice, Bochoře a přerovského předměstí Šířavy na lověšických pastvinách. Bylo jich přes osmdesát. Tak jako mezi moštěnskými a šířavskými, tak mezi bochořskými a lověšickými trvalo již delší dobu nepřátelství vzniklé z hospodských muzik a nenadálé setkání poskytlo všem nepřátelským stranám vítanou příležitost, aby si sokové vylíli na sobě dlouho zadržovaný hněv. Přímou příčinou k zahájení nepřátelství byla všestranná žádost, aby jedni druhým vydali krále. Poněvadž žádná strana nechtěla této žádosti, jež by jí to bývalo k veliké hanbě, kdyby se vrátila bez krále a poněvadž pak ještě k tomu byli rozpáleni zavdávanými lihovinami vyhovět, chystala se zmocnit cizího krále násilím a pustili se do boje. Byli ozbrojeni noži, šavlemi a puškami. Jedni doráželi na sebe noži a šavlemi, druzí po sobě stříleli puškami a za několik minut kleslo několik mladíků z koně. Čtyřem chlapcům přestrojeným za krále, ač jeden z nich byl také raněn, podařilo se zachránit, ač byli zle zřízeni. Útěk „králů“ byl znamením ke skončení boje, neboť nechavše boje hleděli je dohonit, pokud ještě mohli se udržeti na koních a pokud jejich koně nebyli raněni. Ale výsledek divoké, nedlouhé bitky byl žalostný. Jako kdyby se srazila nepřátelská vojska: na bojišti leželo 8 mrtvých, 20 bylo těžce raněno a největší počet ostatních lehce. Sotva 10 účastníků vyvázlo bez ran. Z těžce raněných pak zemřelo ještě 5 za nedlouhou dobu. Tak si toto nešťastné honění krále, vyžádalo celkem 13 mrtvých a bylo příčinou toho, že zemská vláda i vrchnostenské úřady zakázaly na dlouhou dobu průvody s vytasenou šavlí a puškami.

Další a zároveň poslední „Jízda králů“ se konala v obci v roce 1910.

Velká dožínková slavnost se konala v obci 6. srpna 1933. Slavnost uspořádal Sbor dobrovolných hasičů spojenou s výletem v zahradě hostince Leopolda Mašíčka a v zahradě hostince Antonína Kubíka. Hlavními pořadateli byli: Antonín Calábek, Josef Kubík (č.91) a František Slováček. Byla to slavnost, která se nikde v okolí v takovém rozsahu nekonala. Slavnost byla zahájena průvodem ve 13,00 hod. z gruntu pana Josefa Brázdy a krátkým projevem předsedy dožínkového výboru Antonínem Calábkem.

Ing. Zdeněk Kubík