Město Přerov

Byli to v roce 1252 Kumáni, kteří zde za sebou zanechávali spoušť. Těmto ukrutnostem padlo za oběť přes 4000 lidí. Mnoho žen a dětí bylo odvlečeno za hranice do otroctví. Ze Skalické cesty přišlo v březnu 1253 další velké nebezpečí, když na Moravu přitáhl se svým vojskem uherský král Béla IV., který celé okolí Přerova značně poplenil. V roce 1415 vypukly v okolí Přerova náboženské nepokoje a značně se rozšířilo přijímání podobojí a husitská ideologie. Řada obyvatel se přidala k Husitům, kteří v okolí Přerova plenili biskupský majetek, a tak Lověšice byly v roce 1422 vypáleny. Od roku 1429 obléhali Přerov Husité pod vedením Voka ze Sovince, který ovládl i Lověšice.

Koncem roku 1521 hrozilo u moravských hranic z Uher turecké nebezpečí. Synové Václava Skrbenského (vlastnil Lověšice) Jiří a Bohuslav museli podle usnesení Zemského soudu v Brně ze dne 23. září 1526 chovat každý po dvou vojenských koní. Rovněž Zdeněk Konický (vlastnil Lověšice) musel dodat do války 2 koně. V roce 1531 měl Jiří Skrbenský dodat pro válečné účely 1 švihovnici (lehké polní dělo), kopu kulí, 1 cent prachu, koně, vůz s veškerou úpravou.

Třicetiletá válka byla zahájena v roce 1618 a pro Lověšice znamenala od samého počátku strašnou pohromu. Vojska nepřátelská i vlastní pustošila celou okolní krajinu. Byli to Valaši, kteří se vzbouřili. 2. září 1621 uherský magnát Bethlem Gábor dobyl Přerov a jeho okolí hrozným způsobem zpustošil. Znovu vpadl na Přerovsko v roce 1625 a počínal si znovu velmi krutě.

Pohromou pro Lověšice bylo i tažení protestantského vojska do Uher pod vedením Mansfelda. Úroda byla zničena, dobytek pobit a obyvatelé rozehnáni. Dne 13. června 1642 vtrhli Švédové vedeni generálem Linhartem Torstensonem do Přerova. Švédové se utábořili u Tovačova. Po měsíčním pobytu, kdy Švédové měli nedostatek potravin a trpěli nemocemi, opustili ležení a 3. srpna 1643 překročili Moravu, táhli troubenými lesy přes Vlkoš a Věžky a utábořili se nejprve nad Újezdcem. Po dobití Přerova se ale utábořili v Moštěnici (Švédské šance). Lověšice byly vydrancovány. Švédové vybudovali v Moštěnici tábor, který svým celkovým založením i dnes svědčí o vyspělém hradebním umění švédských důstojníků.

Tábor byl obehnán valem s příkopem a snad i palisádami a tvořil nepravidelný pětiúhelník s obvodem přibližně 8 km. V moštěnském táboře zůstali Švédové až do 1. září 1643. Jejich vojsko sice mělo 38 pluků rejtarů a 13 pluků pěchoty, avšak jejich početní stavy byly tak slabé, že úhrnný stav činil jen 13 000 mužů se špatnou morálkou. Tyto poměry přinutily Torstensona, že opustil ve vší tichosti moštěnský tábor a překročil Moravu směrem k Tovačovu. Švédové však před odchodem vypálili Moštěnici i Lověšice.

Dne 12. května 1645 Švédové znovu obsadili Přerov a generál Torstenson nářídil celému okolí, že musí zásobovat jeho posádku. Zkázu Lověšic dovršila v roce 1645 morová nákaza. Švédové opustili Přerov a jeho okolí za 11 měsíců okupace v roce 1647. Po ukončení 30-ti leté války měly Lověšice 11 domů, z toho 4 zničené a 2 opuštěné. Následky 30-ti leté války byly hrozné. Pozemky byly neobdělané, zanedbané, lidí bylo všude málo, nebyl dobytek a tak se lidé seskupili do pluků.

V roce 1798 začaly francouzské války, které znovu zatížily veškerý lid. Dodávky pro vojsko - seno, obilí - byly nemilosrdně vybírány. Rovněž odvody branců byly prováděny velmi krutě. Muži byli tajně vyhlédnuti a v noci pochytáni. Pak byli dopraveni k vojenským jednotkám, kde museli sloužit 14 let.

Dochází k častému ubytování vojska v Lověšicích:

• v roce 1801 zde byli ubytováni kyrysníci
• v roce 1803 zde byli ubytováni dragouni
• v roce 1804 zde byla ubytována část pěšího pluku Colloredo.

V těchto letech zde byli ubytováni i Rusové, kteří táhli na pomoc Rakušanům proti Napoleonovi. Zvláště kozáci se snažili sedlákům vzít koně na přípřež. Ti to zjistili a schovali se ve velkém křoví, které se táhlo od obce směrem k Věžkám. Kozáci v obci sedláky nenašli, ale když vyjížděli na moštěnskou silnici, uviděli je, rychle se vrátili a koně jim sebrali.

Sedláci museli často vypomáhat vojsku povozy. Ze 4. prosince 1805 pochází úřední seznam koní, které Rusové ukradli lověšickým sedlákům, když odcházeli z Přerova ke Strážnici. Mezi Strážnicí a Veselím odehnali čeledíny, kteří s povozy jeli a koně jim násilím odebrali.

Poškozených sedláků bylo 8:

• Jiří Wyplelík - 3 koně
• Ignác Slováček - 2 koně
• Jan Hrubý - 2 koně
• Mikuláš Kubík - 2 koně
• Josef Barton - 1 kůň
• Jan Duda - 1 kůň
• Martin Frgal - 1 kůň
• Josef Stojan - 1 kůň.

Zajímavou památkou z napoleonských válek je zatykač vydaný krajským přerovským soudem na bývalého c.k. rytmistra Vincelles, který se stal francouzským špionem, aby mohl vyšetřit množství „císařskej, moskvanskej armády“. „Jest on okolo 40-50 let starý, mluví honem (dobře) francouzsky řečí, též dobře německou. Měří 5 střevíců a 8 coulů prajskej míry, jest dobrej postavy, víc chudej, než tělnatej. Má dlouhou štěrbatou tvář, šedé vlasy, hrubé oči a nosí vojenskou uniformu. Jeho celé jednání a obchod jest velmi potutelný“.

Za těchto válečných let bylo nesnadné cestovat bez úředního povolení. Dokladem toho je německá listina ze dne 7. května 1813 vydaná vrchnostenským úřadem v Moštěnici lověšickému občanu Františkovi Hrubému, který chtěl navštívit svého bratra Pavla kyrysníka z Wutemberského pluku kyrysníků ve Vídni:

„…vrchnostenský úřad dosvědčuje, že František Hrubý je zcela zdráv a z obce úplně zdravé. Proto se žádají všechny vojenské i občanské úřady, aby jej do Vídně pustili…“. Vojsko „na ležení“ bylo "morem" a krutým břemenem pro obyvatele Lověšic. Každý obyvatel byl povinen při ubytování jednoho, nebo i několika vojáků:

• přijmout vojáka do svého domu
• vybavit místnost postelí, lavicí, nad ní věšáky
• pro koně vyčlenit maštal s příslušenstvím, lucernou, olejem na osvětlení maštale, nádobím na vodu, metlami, lopatou, vidlemi, motykou.

Za to někdy obdržel od eráru náhradu 1 krejcar denně. Voják jedl s obyvateli domu u jednoho stolu. Pokud sedlák neměl zvláštní místnost pro vojáka, bydlel s nimi v jedné místnosti. Ubytování v obci zařizoval s některým seržantem rychtář, který rozdával vojákům domy a „kartičku“, kterou se voják prokázal, že do domu patří. Vojáci byli Italové, Poláci, Uhři, Němci a jiní.

První prací vojáka po ubytování bylo postavit před dům „klepačku“ se znakem, že tu bydlí voják. Znakem byl slaměný víšek (pometlo) nasazený na dlouhé žerdi. Dne 29. července 1865 císař František Josef I. upozornil hraběte Richarda Belcrediho (hlavu nového kabinetu) na to, že válka Rakouska s Pruskem je nevyhnutelná. František Josef I. se neuměl rozloučit s vidinou Evropy řízené z Vídně a vydal proto 17. června rakouský válečný manifest „Mým národům“.

Veřejné mínění v českých zemích planulo bojechtivostí, vlasteneckým nadšením, nenávistí k Prusku volající „utlučme Prajzy čepicemi“.

V roce 1866 táhl přes Lověšice k Olomouci prapor rakouského 8. pěšího pluku, který zde měl jeden den odpočinek. Tábořil na obecním trávníku (v Teláku za Svodnicí) a byl velmi jednotivý. Lověšičtí sedláci pak s nimi museli jet s potahy do Čech. Po prohrané bitvě u Hradce Králové 3. července 1866 táhly zpět přes Lověšice vojenské jednotky v úplném zmatku. Obyvatelé jim dávali jídlo a vodu.

Po odchodu Rakušanů přišli do Lověšic pruští huláni, kteří prohledávali všechny domy a stodoly. Hledali Rakušany, ale nikoho nenašli. Lidem v obci brali jídlo. Pokud dostali, co chtěli, chovali se klidně a snesitelně. Zůstali zde až do 15. září 1866. Nejraději měli kávu, vejce, mléko a slaninu. Avšak jejich "žravost" a nestřídmost byla nepopsatelná. Několik jich v obci zemřelo na tzv. puknutí žaludku.

Místo peněz dávali občanům pouze papírové poukázky. Po této první vlně přišlo do Přerova dalších 2000 vojáků, kteří do města a okolí zavlekli choleru. Prusové za 5 týdnů po vyhlášení války obsadili prakticky celé Čechy a neměli zájem na uzavření míru. Rudolf Kubík (18 let) z radosti nad ukončením války zasadil před svým domem č. 20 v roce 1866 strom „akát“. (obrázek k nahlédnutí v článku Stavební vývoj obce I)

Cholera byla nemoc zlá a nelítostná. Onemocnění propuklo obyčejně už 2-3 dny po infekci. Bylo to bezbolestné stadium, po kterém přicházelo další stadium, které se projevilo nesnesitelnými vodnatými průjmy. Současně se dostavily bolestivé křeče v lýtkách, pažích a v břiše. Nemocný zvrací, je zachvácen velkou úzkostí a bušením srdce. Má také nesnesitelnou žízeň. Rty, uši a nehty modrají. Na rukou se objevují modré skvrny. Vyměšování moči vázne, až úplně ustává. Tyto příznaky trvají 2-30 hodin a vedly obvykle k smrti.

Ing. Zdeněk Kubík