Město Přerov

V roce 1543, kdy ½ Lověšic patřila Janu Skrbenskému z Doloplaz a ½ Lověšic Ferdinandu Konickému ze Švábenic tito zaplatili olomouckému biskupovi povinnou berni na jeho korunovaci. Proto každý poddaný z Lověšic musel přispět 5 groši. V roce 1567 byla zavedena domovní daň, která od roku 1615 činila 20 grošů ročně. Olomoucký kardinál zavedl v roce 1624 daň nazývanou „pobečevné“, která se platila z každého sudu piva a práva na jeho vaření. Kardinál také zavedl daň nazývanou „pivní tác“, která se stala pravidelnou. Obec byla povinna vyčepovat stanovené množství vrchnostenského piva a vína. Pokud tuto dávku nevyčepovala, platila tzv. „suchou vinnou činži“.

V roce 1629 byla vybírána výjimečná daň 7 zlatých, kterou musel zaplatit každý dům jako náhradu 50.000 zlatých na císařskou svatbu Ferdinanda III. se španělskou infantkou Marií Annou.

V roce 1671 byla zavedena komínová daň. Ta se platila z každého komína a 31. prosince 1690 byla zavedena daň z každé hlavy:

• za sebe, ženu a děti do 18 let 48 krejcarů ročně
• pacholek, děvečka 4 krejcary ročně
• vdova, vdovec 4 krejcary ročně

Dne 29. srpna 1799 dala obec na stavbu „umrlčí komory“ v Horní Moštěnici příspěvek 36,5 krejcaru. (Lověšice měly 44 rodin)

Od 4. dubna 1890 byl v obci zřízen „chudinský fond“, který vyplácel chudobným pohřebné a podporu. (Starosta obce Bartík, radní Bartoník Jan, Kubík Jan č.7, zapisovatel Eugen Pospíšil, členové zastupitelstva Olehlík Fr., Stojan Josef, Němeček Rudolf, Henik Fr., Mrázek Leopold, Brázda Fr., Kubík Jan č.6). Návrh na zřízení fondu byl přijat jednomyslně a do spořitelny v Přerově bylo uloženo 200 zlatých (=400 Kč). O zrušení fondu a o pohybu peněz rozhodovalo jedině obecní zastupitelstvo. Poddaní v obci byli nejen nuceni své vrchnosti robotovat, ale byli na ní osudově závislí. Týkalo se to hlavně dětí poddaných sedláků.

Již v 16. století byl názor, že poddaní nesmí dávat své syny na studie. Výjimkou bylo, když syn chtěl studovat na kněze. V tom případě vrchnost tomuto synovi nebránila. V polovině 16. století bylo Zemským zřízením nepřímo povoleno užívat děti ke svým službám. Dorostlé děti poddaných se v určený den (např. o sv. Martině) dostavily k vrchnosti do Horní Moštěnice a tam si vrchnost vybrala děti, které se jí hodily do svých služeb. Těm pak dávala vrchnost plat. Větší moc měla vrchnost nad sirotky poddaných. Sirotčí peníze se ukládaly do obecní truhlice, která byla v obci. K penězům se přivázala cedulka označující komu náleží. Z truhlice pak byly vypláceny peníze sirotkům, kteří dosáhli plnoletosti. O všem se vedl zápis. Sirotčí peníze mohly být půjčovány některým potřebným osobám, vždy se svolením vrchnosti. Musela však být záruka, že budou vráceny. V Lověšicích se prováděly „zápisy“ na vruby, které se hned před úředníkem, rychtářem a konšely nařezávaly.

Obec dosáhla i osvobození od úmrti (pozůstalosti). Sedlák, který neměl děti, nesměl za svého života odkázat svůj majetek svému příbuzenstvu, zvláště ne tomu, které mělo jinou vrchnost. Statek tak připadl vrchnosti. Protože sedlák věděl o této skutečnosti, tak se o svůj statek špatně staral. To se vrchnosti nelíbilo, protože jí to způsobovalo škodu a tak se rozhodla, že sedlákům povolí, aby odkázali svůj majetek komukoliv. Museli za to však zaplatit poplatek. I obec si právo odúmrtí od vrchnosti vykupovala různým způsobem, buď penězi nebo odváděním slepic, husí, obilí nebo zvýšením robot. To mělo i velký účinek mravní, jak na jednotlivce, tak na obec, která se rozhodovala, když někdo zemře bez potomků, komu statek připadne. Jestliže nastal spor o dědictví, odkázal rychtář a konšelé věc vrchnosti, nebo vyššímu právu městskému do Kroměříže.

Ležel-li hospodář na smrtelné posteli a chtěl někomu odkázat svůj statek, byl povolán rychtář s konšely a jinými lidmi, ne však z příbuzenstva. Kdo uměl psáti „pro lepší paměť“ zapsal poslední vůli na papír. Nic nesmělo být odkázáno na cizí panství bez povolení vrchnosti. Jinak byla závěť neplatná. Umřel-li hospodář, rychtář s konšely vešel do statku, všechno zabezpečil a statek uzamkl. Ihned podal zprávu na vrchnostenský úřad do Horní Moštěnice. Úředník pak s písařem a rychtářem vešel do statku, zapsal do register veškerý inventář, dluhy a pohledávky. Za jeden měsíc bylo poručenství přečteno přátelům zemřelého. Naši předkové hospodařili v době, kdy život v obci byl velmi skromný. Vařili z toho, cose urodilo na poli a v zahradě. Kupovali jen málo. Mimo obilí seli proso, hrách, čočku, mák, konopí pro semencový olej a len. Sázeli brambory, zelí, fazole a seli mrkev.

Hospodář jel několikrát do mlýna semlít obilí a tak mít mouku na chléb a pečivo. Nejoblíbenější byla moučná jídla. Na prvním místě chléb, který byl na stole při každém jídle. Pekl se v chlebové peci, buď jednou týdně, nebo za 14 dní ze žitné mouky (režné). Pekli 8-10 pecnů z neslazeného těsta. Dětem pekli posolené a pokmínované placky. K večeři mívali krajíc čerstvě upečeného chleba, namazaný švestkami a pokapané rozpuštěným máslem. Oblíbené bylo i pšeničné pečivo. Ve všední dny se peklo z černější mouky, ve svátek z bílé a většinou ve chlebové peci. Buchty se pekly i na pekáči, nebo na plechu. Byly nadívané švestkami, mákem, tvarohem nebo strouhanou podušenou mrkví. Dělali také zavijáky plněné nastrouhanými jablky. Dříve nebylo kuchyňských mlýnků a proto se sušené hrušky s jablky drobně rozsekávaly sekáčkem a mák se tloukl. Bábovky se pekly obyčejně prázdné, někdy také plněné mákem, nebo švestkami. Boží milosti jako sváteční pochoutka se smažili na konci masopustu spolu s koblihy. Dříve nebylo cukroví. Proto se pekly na ohništi v peci oplatky v kleštích, což byly masivní železné kleště s dlouhými držadly a na kratším konci talířovitě ploché. Řídké, sladké těsto se nalilo v malém množství na rozpálenou plochu kleští, stisklo se a peklo. Oplatky bývaly pochoutkou zvláště při muzikách.

Velmi oblíbené byly kynuté knedlíky. Do těsta se nedával omastek, rozdělávalo se vodou a dovnitř se dávaly švestky, tvaroh, škvarky, nebo se vařily prázdné. Ty se pak na míse rozkrájely na kousky a sypaly se mákem a cukrem, švestkami, perníkem a mastily se máslem. Z bramborového těsta se vařily šišky a pekly se placky. Také cezené nudle byly oblíbené zvláště na jaře, když byl nedostatek vajec. Brambory byly často k večeři buď s mlékem, podmáslím, kyškou, nebo se škvarky a cibulkou. Také pečené ve slupce v troubě bývaly se zelím. Maso se jedlo nejprve jen v neděli, později i v týdnu. Na velikonoční svátky, nebo na hody se zabíjelo kůzle. Slepice se chovaly hlavně pro vejce, kuřata se doma zabíjela jen málo. Kachny se vůbec nechovaly, za to husy hlavně pro peří na prodej.

V zimě se zabíjelo prase. Zabíjačce se říkalo „šperke“. Vařil se ovar v polévce, dělaly se jitrnice a jelita, později i tlačenka, peklo se maso. Ostatní maso se naložilo do láku, pak se i s klobásy udilo v komíně, později v udírně. Uzené maso se vařilo na polévku, do které se dávaly kroupy, nebo hrách a jedlo se zelím, nebo česnekovou omáčkou a chlebem. Sádlo se škvařilo a pak se nalévalo do vysokých škopíků. Sádlo ale nebylo hlavním omastkem.

Protože se v každém hospodářství chovaly krávy, v chudších kozy, zpracoval se přebytek mléka doma. Nadojené mléko se nechalo ustát a vystouplá smetana se pak sbírala a v masničkách stloukala na máslo, které bylo hlavním omastkem. Aby máslo vydrželo a zůstalo dobré, přepouštělo se tj. rozpustilo na plotně, nechalo přejít varem a slévalo se do kameninových hrnců. V postní době se nikdy nemastilo sádlem. Ze sebraného mléka sraženého na kyšku se dělal tvaroh. Hojně se požíval čerstvý, promíchaný se smetanou a solí, nebo se solí a kmínem se nechal uležet na domácí sýr, který býval s chlebem na svačinu. Používaly se také tvarůžky, které uměla udělat každá hospodyně z domácího tvarohu. Bývaly velké, dělaly se jich do zásoby několik kop. Sladilo se medem, protože téměř v každém domě bývaly včely. Cukr se používal jen málo a to, až když se začala pěstovat řepa.

Celoroční zeleninou bylo zelí, v zimě a z jara nakládané do bečky. Další zeleninou byla kapusta. Z mrkve se vařila „máčka“, nebo nádivka do buchet. V létě byl salát spařovaný vodou uvařenou s octem a solí, omaštěný škvarky, slaninou nebo sádlem. Také byl oblíbený okurkový salát, někdy s kyškou nebo smetanou a také okurky naložené do bečky.

Třešní bývalo málo, ovšem ořechů mnoho. Ovoce se sušilo, jedlo se pak buď suché, nebo se hrušky spolu s jablky uvařily a v létě chutnaly ke svačině s chlebem. První písemná zmínka o hospodě – dům č.10 – je psána česky a pochází z 30. září 1789. Kupující byl Jan Říha. Prodávající byla Arnošta hraběnka Troyerová, rozená Wallisová. Jan Říha zaplatil za sepsání smlouvy hotově 200 rýnských a další rok 105 rýnských. Protože smlouva byla sepsána bez souhlasu olomouckého arcibiskupa, byla neplatná. Nová smlouva byla s určitými změnami dodatečně schválena až 27. prosince 1795. Viz obrázek v úvodu.

V roce 1883 byli v Lověšicích tito řemeslníci:

• kovář Augustin Lukáč, který měl i obchod se smíšeným zbožím
• obuvník František Slačík
• hostinec František Sopouch
• řezník František Vinklářem, který dovážel maso z Horní Moštěnice a sekal je
• u Bartochů v jatce (1kg masa stálo 48 krejcarů)
• V roce 1913 byli v Lověšicích tito řemeslníci a živnostníci:
• 2 řezníci Josef Zich, Adolf Zich
• 2 obucníci František Jurečka, Josef Říha
• 1 krejčí František Hedvička
• 1 pekař Antonín Kelner
• 2 holiči Josef Zapletal, Rudolf Mach
• 1 malíř pokojů Rudolf Zbořil
• 2 hostinští František Ševčík, Leopold Mašíček
• 1 trafika Josef Zapletal
• 2 obchody s mlékem  Karel Bryška, Alois Rapač
• 2 obchody s cukrovinkami Františka Běhalíková, Antonie Zbořilová
• 5 obchodů se smíšeným zbožím Antonie Slavíková, Antonín Kelner, Josef Zich, Pálková, prodejna „ Budoucnost“ několika švadlen

V sobotu dne 28. ledna 1928 byl v obci pozorován velký ruch. Proslýchalo se, že dva mladíci z obce F.Z. a F.H., oba zaměstnanci ve Zlíně, zavraždili řidiče a ujeli autem do Lověšic, mrtvolu zahrabali na zahradě paní Z.

Dne 28. ledna 1927 zmizel záhadným způsobem řidič Horák ze Zlína i s autem Praga-Pikolo Pt. 733. Přesto, že bylo zahájeno rozsáhlé vyšetřování, nebyla nalezena žádná stopa k objasnění případu. Co se pouze podařilo zjistit bylo to, že řidič s dvěma mladíky z města Zlína odjel. Četníci se však „ záhadným způsobem“ dozvěděli, kde je zmizelé auto ukryto a zatkli F.Z. i F.H., oba z Lověšic. Při křížovém výslechu F.Z. tvrdě zapíral, zatím co F.H. se přiznal a řekl, že řidiče Horáka zastřelil F.Z. Při výslechu se přiznal k tomu, že se s F.Z. domluvili již dva měsíce předem, že si musí opatřit auto jakýmkoliv způsobem, třeba i vraždou. K řidiči Horákovi (taxikář), který stál před hotelem ve Zlíně přišli 28. ledna a najali si auto k cestě do Holešova, kam když dorazili, tak mu nařídili, aby jel dále do Přerova, kde mají důležité jednání. Na silnici při odbočce k Dobrčicům požádali řidiče, aby zastavil, že musí na stranu. F.H. vystoupil z auta a F.Z nic netušícího řidiče střelil z pistole do zad. Smrtelně zraněný řidič vystoupil z auta a na silnici klesl mrtev. Oba mladíci pak hodili mrtvolu na zadní sedadlo v autě.

F.H. převzal řízení a jal do Lověšic, kde auto schovali v domě, který patřil paní Z., matce F.Z., které řekli, že auto jim dal do úschovy jeden obchodník, který odjel do USA a že si za rok pro auto přijde. Mrtvolu ještě v noci ukryli u paní Z. na dvoře pod střechu malé kůlny, kde ji nechali přes neděli. V noci z neděle na pondělí vykopal F.Z. na zahradě jámu, do které mrtvolu zahrabal, když ji shodil z kůlny na zem. Četníci mrtvolu i auto v Lověšicích našli. Místo činu bylo hlídáno až do 15.00 hod., než přišla z Přerova vyšetřovací komise. Do Lověšic byli dopraveni oba mladíci, které zatkli ve Zlíně. Vrah F.Z. s pouty na rukou byl přiveden do zahrady, kde komisi ukazoval místo, kde mrtvolu zahrabal. Byl přiveden v poutech i F.H. v řidičském obleku. Obecní zřízenec začal na místě označeném F.Z. kopat. Asi 60cm pod povrchem země se objevila bota a za chvíli lebka. Po 30 minutách pak bylo vykopáno celé tělo již ve značném rozkladu. Lékaři zjistili, že tělo před zahrabáním bylo rozlámáno. Kožený kabát řidiče Horáka byl nalezen na půdě a byly v něm zjištěny dvě dírky po střelách. Při dalším vyšetřování se F.Z. přiznal a objasnil, jak vraždu provedli. Přiznal se i k tomu, že Horáka dvěma ranami zastřelil. Bylo vysvětleno i to, proč se kostra Horáka rozlámala a proč sklouzla k nohám.

Obyvatelé Lověšic obsadili okolní zahrady a přihlíželi, co se bude dít. Celkem 20 četníků mělo velkou práci, aby udrželi u přihlížejících občanů pořádek. Dne 9. června 1928 zasedala porota u soudu v Olomouci.

F.H., kterého obhajoval JUDr. Fišer byl uznán nevinným a ihned z vězení propuštěn. F.Z.byl odsouzen k trestu smrti provazem. Nejvyšší soud rozsudek potvrdil a odvolání zamítl. F.Z. podal žádost o milost prezidentovi republiky. Ten mu výnosem 13/XII 1928 č. 41422/28 změnil trest smrti na doživotní vězení. Po roce 1948 byl F.Z. propuštěn a zbytek trestu mu byl odpuštěn.

Řidič Horák byl na žádost jeho sourozenců odvezen do jeho rodné obce Dolní Vsi u Fryštáku, kde byl pochován.

Ing. Zdeněk Kubík